Maroko cesta nahoru a dolů (cestopis)

Sdílej s ostatními cestovateli

Maroko je zemí mnoha pestrých barev, neobvyklých chutí a opojných vůní.

Můžete se tu procházet uličkami starobylých měst, obdivovat honosné mešity, vydat se na výlet do pouště na hřbetě velblouda, vyrazit na vysokohorskou túru do pohoří Atlasu či odpočinout si na pláži. Je relativně levné a také bezpečné, je jednou z dlouhodobě politicky nejstabilnějších zemí v oblasti.

Víte, že:

  • národním zvířetem Maroka je lev berberský, který se v zemi původně vyskytoval ve volné přírodě, ovšem kvůli aktivitám lovců a pytláků dnes tento druh přežívá už jen v zajetí
  • nejoblíbenějším nápojem Maročanů je zelený čaj ochucený lístky máty či dalšími přísadami
  • konzumace alkoholu a vepřového masa je v Maroku zakázaná, protože odporuje zásadám islámu

Maroko byla pro mě vytoužená cesta na nejvyšší horu Severní Afriky Jebel Toubkal, mou první “čtyřtisícovku”, relax a regenerace v ledovém Atlantiku, objevení slavné Casablancy a mešity Hassana II. a taky zastávka na největším vodopádě Ouzoud.

Celkem jsme tady strávili 12 dní, najezdili 1400 km, nastoupali a zase sestoupali 2500 m, vypotili hektolitry potu a naučili se jíst olivy 🙂 První dva dny jsme strávili v Marakéši, kde jsme objevovali kouzlo marocké kuchyně a pomalu se připravovali na výšlap. Zařídili jsme si tady levné ubytování, kde jsme si mohli nechat velké batohy a na Toubkal jsme vyrazili pouze “nalehko” s malým batohem.

Výstup na nejvyšší horu pohoří Atlas – Jebel Toubkal (4 167 m.n.m.)

Jebel Toubkal je nejen nejvyšší horou Maroka, ale také nejvyšší horou Severní Afriky a pohoří Atlasu. Cesta nahoru vám zabere 2 dny a tím, že se dostanete do výšky, kde je zhruba 65 % kyslíku, tak vyžaduje lepší fyzickou kondici. Samotný trek není až tak náročný, nepotřebujete sebou žádné horolezecké vybavení a terén je téměř po celou dobu kamenitý. Trasa není nijak značená, ale nemůžete se ztratit, protože nahoru vede jen jedna cesta.

  1. den: Imlil (1780 m.n.m.) -> Refuge du Toubkal (3200 m.n.m.) 10,8 km 

Ráno vyrážíme na parkoviště v Marakéši, odkud vyjíždí “Grand taxi” směrem do horské vesničky Imlil. Nejdříve se ptáme taxikáře na cenu, načež on nám řekne, že až se najde dostatek pasažérů, tak nám sdělí za kolik a jestli vůbec pojede. Asi po půl hodině čekání nám oznámí, že jsme všichni a můžeme vyrazit. Do auta nasedáme spolu s dalšími 4 pasažéry, takže nás v pětimístném voze sedí 7. Holt jiný kraj, jiný mrav.

Po dvou hodinách jízdy se dostáváme do Imlilu, odkud začínáme náš trek. Tady si rovněž můžete domluvit průvodce s mulou a ta vám nahoru vynese vaše zavazadlo. Vzhledem k tomu, že my jsme šli s malým batohem, tak jsme tuto službu nevyužili.

Procházíme přes další vesničku Aroumd a začíná pršet. To snad není možné – mě prší i v Africe! Naštěstí to byla jen krátká přeháňka a po chvilce se počasí zase uklidnilo. Začínáme stoupat a cesta se mění v kamenitý terén. Přecházíme poslední a zároveň nejvýše položenou vesnici Sidi Chamarouch, kde neodoláme a dáme si něco malého k snědku a jako třešničku na závěr Coca colu, kterou nám tak vehementně místní prodejce nabízí.

Po cestě ještě několikrát narazíme na stánky s občerstvením a pitnou vodou, takže není třeba se bát, že by nám naše zásoby nestačily. Po 6 hodinách konečně v dálce spatřím chatu Refuge du Toubkal a už se nemůžu dočkat, až si sednu.

Chata se nachází ve výšce 3200m a vlastní ji Francouzi. Vlastně se tady nachází dvě chaty a jeden přístřešek pro muly. Nocleh jsme si rezervovali dopředu a v ceně jsme měli i večeři a snídani. Více informací k rezervaci najdete zde. Jelikož se jedná o ubytovnu, nečekejte žádný luxus a soukromí, v pokoji jsme spali s dalšími turisty. Není tady ložní prádlo, takže určitě nezapomeňte na vlastní spacák. Zato jsme si velice pochutnali na marocké kuchyni.

Trasa 1.den: https://mapy.cz/s/lokejeharu

  1. Den: Refuge du Toubkal (3200 m.n.m.) -> Jebel Toubkal (4 137 m.n.m.) -> Imlil (1780 m.n.m.) 17,6 km 

Druhý den se počasí umoudřilo, a tak pozorujeme nádherný východ slunce a odkrývají se nám úžasná panoramata okolních hor. Od chaty vyrážíme ihned po snídani a přesto, že jsme si vyslechli spousty varování, že nás může potkat výšková nemoc, neodradilo nás to pokračovat dál.

Zhruba ve výšce 3500 m začínám pociťovat první problémy s dýcháním z důvodu nízkého kyslíku. Přijde mi, jako by mě někdo tahal za nohy dolů. Ikdyž kopec není nějak extra prudký, funím jako lokomotiva. Cesta na vrchol byla sice jen něco přes 3 km, ale stále jsme museli nastoupat ještě 1000 výškových metrů.

Asi po 2 hodinách potkáváme první skupinku turistů, kteří už jsou na cestě zpátky. Zdá se, že jsme byli poslední, kdo vycházel od chaty, protože všichni, které cestou míjíme, jdou dolů. Dáváme si chvilku pauzu na focení měsíční krajiny. Pokračujeme dál pořád nahoru a už třikrát jsem si myslela, že vidím vrchol, ale pořád ne.

Podívejte se také na  Toužíte cestovat po USA? Pak nezapomeňte na těchto 5+1 nezbytností!

Jsme nahoře! Konečně po 4 hodinách jsme došli na vrchol nejvyšší hory Maroka. Jsme tu my, další 3 turisté, 2 psi a 1 sysel. Jelikož je tady asi 65 % kyslíku, tak se nedoporučuje zdržovat se déle jak půl hodiny. Byl to úžasný pocit být tak vysoko a přitom pozorovat okolní hory Atlasu. Výhodou Afrických hor je, že tady v létě není sníh a teplota v září se tu pohybuje kolem 5 °C.

Vydáváme se na zpáteční cestu směrem k chatě Refuge du Toubkal, kde jsme si nechali část svých věcí. Dáme si něco k snědku a ještě jednou si vychutnáme tu výbornou marockou polévku. Pak už nás čekal jenom sestup dolů, který byl nekonečný a zdlouhavý. Ve večerních hodinách se dostáváme zpět do Imlilu, kde chytneme poslední taxi, které nás doveze zpátky do Marakéše.

Trasa 2.den: https://mapy.cz/s/hugukekujo

Rezervace noclehu na Refuge du Toubkal: https://www.refugedutoubkal.com/en/rates-et-booking/23

Agadir – čas na relax a marockou Hariru

All inclusive aneb vodka každý den, to byla ideální medicína na bolavé nožky po výstupu na Jebel Toubkal. Jako prostředí pro odpočinek jsme si vybrali letovisko Agadir, které leží na západním pobřeží Maroka na břehu severního Atlantského oceánu. Vybrali jsme si krásný hotel, kde jsme se 4 dny léčili, rozmazlovali, jedli, pili a pořád pili.

Je to ideální místo pro odpočinek, večer si můžete zpestřit promenádou podél pláže nebo v zábavním parku s kolotoči a nebo si jen tak brouzdat uličkami. My jsme potřebovali znova nabrat sílu na další cestování, a tak jsme si relax užívali plnými doušky. Jelikož voda v oceánu byla pěkně ledová, tak jsme spoustu času trávili buď u bazénu nebo na baru.

A nechyběla ani pravá marocká polévka. Harira je velmi chutná polévka, navíc vydatná. Najdete v ní zeleninu, maso i luštěniny, od všeho trochu. Maroko vám z dálky zavoní díky jemné kombinaci koření – římského kmínu, skořice a mleté papriky, které zároveň pomáhá dobrému trávení spolu s čerstvými bylinkami, koriandrem a petrželkou.

Casablanca a mešita Hassana II. 

Po 4 dnech válení se jsme se opět vydali na další dobrodružství. Přesunuli jsme se do slavné Casablancy. Ovšem hned po příjezdu jsme byli v šoku, že Casablanca není vůbec tak pěkná, jak jsme si mysleli. Všude byla špína, smrad a odpadky. Musím říct, že Casablanca byla pro mě docela zklamání, takže doporučuji ji klidně vynechat a čas využít třeba na výlet do pouště.

Jedinou dominantou, která je tady k obdivování je mešita Hassana II. Dozvěděli jsme se, že je to největší mešita v Maroku a 7. největší mešita na světě. Dokonce má otevírací střechu a vytápěnou podlahu. Vleze se do ní až 25 tisíc lidí, přičemž asi 5 000 žen se modlí na cedrových galeriích nahoře a 20 000 mužů na zemi. Střecha se otvírá, když je krásné počasí během svátků a slavností, a když je mešita kompletně plná. Prohlídka je dostupná v časech, kdy neprobíhají modlitby. Také se zde nacházejí turecké lázně hammam.

Nám se mešita natolik líbila, že jsme se k ní vydali také večer po setmění. Zrovna jsme se trefili v čase, kdy se Maročané scházeli k motlidbám, a tak jsme mohli zaslehnout svolávání Muezzina. V islámu je to služebník mešity, který stojí na ochozu minaretu a svolává věřící k modlitbě.

Zpátky do Marakéše za nákupy a na vodopády Ouzoud

Po navštívení Casablancy jsem pak na Marakéši obdivovala tu vůni a pořádek a už vůbec mi nevadil místní óder z kanalizace. Vydali jsme se na slavné náměstí Jemaa el-Fna, které se večer promění v obrovskou tržnici. Scházejí se zde prodejci, kouzelníci a vypravěči příběhů. No i my jsme se nechali zlákat naháněči a nakoupili nějaké suvenýry, koření a čaje. Pokud se tady někdy vydáte, určitě vyzkoušejte fresh nápoje, které vám prodejci připraví z čerstvého ovoce.

Poslední den před odjezdem domů jsme si naplánovali celodenní výlet na největší marocké vodopády Ouzoud, které se nacházejí asi 150 km od Marakéše. Tvoří je tři stupně, které dohromady měří 110 m. Délka nejdelšího jednotlivého vodopádu činí 75 m. Můžete se odtud projít po stezce až k jeskyním a soutěskám al-Abíd. V tůních podél stezky naleznete krásné místo pro osvěžení, koupání a odpočinek.

 

No a jak se říká to nejlepší na závěr – tajine, naprostá delikatesa. Tajine (tadžín) je tradiční nádobí z vypalované hlíny, ve kterém se připravuje a podává téměř jakékoliv marocké jídlo. My jsme se toho nemohli nabažit. Vyzkoušeli jsme tajine s jehněčím masem, brambory a zeleninou. Jinak se můžete také setkat s tadžínem kuřecím, který se podává s vařenou zeleninou nebo s citronem a olivami. U hovězího tadžínu jsou zase jako příloha sušené švestky a oříšky.

A kam vyrazíme příště? Rozhodně do pouště!

Latest posts by Lucie Mlčáková (see all)

Sdílej s ostatními cestovateli

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *